Friday, 20. April 2018
 
   
 

BOŘEK ŠÍPEK

 

Je jeden z mála českých architektů proslulých ve světě, se právě dočkal obrovské pocty.
V Šanghaji mu otevřeli muzeum, které on sám navrhoval. 

 

 

 

 

 

 

 

PŘÍBĚH

 

 

Bořka Šípka málokdy vidíte promluvit. Dokonce ani při obědě s Normanem Fosterem,
u kterého jsme se shodou až bizarních okolností potkali naposledy, nepronesl víc než dvě věty, a to jen, když britskému architektovi předával jako dar svoji vázu. Je členem rady Designbloku a při nedávné konferenci, kde všichni zúčastnění vyprávěli dlouhé minuty, trval jeho proslov asi třicet vteřin.
O to vzácnější je rozhovor s ním. Příští rok mu bude šedesát a jeho jméno je jedním z těch, která dobře znají i za hranicemi Česka. V 68. roce emigroval do Německa, architekturu vystudoval v Hamburku a filozofii ve Stuttgartu. V 80. letech se stal členem skupiny špičkových světových designérů, kam vedle něj patřili i Philippe Starck, Ingo Maurer či Ron Arad. Žil mnoho let v Holandsku, odkud pochází jeho první žena, s níž má dva dospělé syny. V 1990 se vrátil do Česka a Václav Havel si ho najal jako „hradního architekta“. Se současnou partnerkou Leonou Machálkovou má pětiletého syna Artura. Vede architekturu na univerzitě v Liberci, vystavuje po celém světě.




Facelift. Bořek Šípek si odskočil od skla ke svým oblíbeným židlím a takhle to dopadlo.




Galerie v Šanghaji.




Arzenal. Současná kolekce, která bude prezentována na Designbloku, pochází ze sklárny Ajeto.


Interview



Bořek šípek


Jaké to je mít muzeum zaživa?
Není to muzeum, je to galerie. Je sice stálá, ale muzeum je něco neživého. Nádherné bylo, že mi nechali úplně volnou ruku a já to celé mohl udělat podle svých představ.
Neznám žádného Čecha nebo Češku, kterým by někdo v zahraničí během života postavil galerii. Samozřejmě je mi to příjemné, ale nevnímám to jako nějaký velký úspěch. Jen další krok v mé kariéře.
Jaký moment ve vašem životě vás nasměroval tam, kde jste dneska?
To vím docela přesně. Když jsem se po ukončení studia architektury rozhodl studovat klasickou filozofii. Tehdy jsem pochopil, že  chci navrhovat takové produkty, které oslovují bez zprostředkování a interpretace.
Vysvětlete mi to třeba na téhle skleničce od vás, kterou držím v ruce.
Je spousta předmětů, které používáte a nevíte o tom. Například klika u dveří – vezmete za ni a otevřete dveře, je jedno, jak vypadá. Zrovna tak skleničky – vezmete ji, napijete se a tím to končí. Začal jsem tehdy vytvářet věci tak, že je musíte vnímat. Třeba když tuhle skleničku odstavím a nedám jí pozornost, tak upadne.
Teď jste mi vysvětlil, proč jsou některé vaše produkty trochu nepohodlné.
Jsou jinak hmatatelné a je z nich jiný zážitek než z nějakého minimalismu. Se zdobností to  nemá nic společného.
Jste víc architekt, nebo designér?
K designu jsou dva přístupy a já jsem absolutně zastáncem toho architektonického. Zásadně vycházím jen z konceptu a z celku. Pro designéry je výsledek suma detailů. Řeší detaily, je to takový anatomismus.
Byl jste součástí světové designérské špičky už v 80. letech. Jsou dneska slavní designéři jiní než tehdy?
V 80. letech se design etabloval na úroveň umění, galerie přestaly prodávat obrazy a začaly prodávat design. K tomu bylo zapotřebí vyprodukovat hvězdy. Já začínal s Philippem (Starckem, pozn. red.) v Driade někdy kolem roku 1984 a oni spotřebovali dva roky jen na to,  aby se o nás psalo v každém časopise. Až když jméno mělo nějaký smysl, tak začali vyrábět produkty, které k tomu jménu byly přiřazeny. Dneska je to obráceně – produkty jsou důležitější než to, kdo je udělá, a design je mnohem anonymnější.
Byla vaše skupina superdesignérů stejná jako éra supermodelek? Byli jste slavní, nafoukaní a arogantní?
Každý byl trochu jiný. Já vždycky věděl, že je všechno hodně křehké a může se to ze dne na den změnit, a tak jsem v tom moc nejel. I Ron Arad byl vždycky velmi seriózní v tom, co dělal, a vydrželo mu to dodnes. Jeho práce je nesmírně konsekvenční a inteligentní. Jediný rozdíl mezi jím a mnou byl, že kamkoliv jsme šli, on měl vždycky pod paží katalog a já ho pokaždé zapomněl. Byl velmi organizovaný a dovedl se sám představit a propagovat se.
Co Philippe Starck?
Philippe to měl jednoduché, protože měl skvělý status přes tatínka (otec byl známý designér letadel, pozn. red.) a byl významně podporovaný francouzskou vládou.
A Ingo Maurer?
Vynikající člověk. Byl o generaci starší než my, ale to vůbec nevadilo. Je nesmírně hodný, má úžasný charakter a velké charisma.
Stýkáte se ještě dneska?
Všichni. Ne nějak organizovaně – když jedu do Paříže, tak nikdy nezavolám Philippovi, že jsem v Paříži. Ale děje se ve světě spousta akcí, kde se čas od času sejdeme. My jsme si vždycky přáli, mezi námi nebyla žádná konkurence.
To už tak dnes asi nefunguje, ne?
Dnešní mladá generace nemá konkurenci zapotřebí. Je moc dobře, že každý dělá něco jiného a byla by blbost se snažit o opak. To vám dává možnost se odlišovat. Nechápu, proč mě někteří lidé u nás, kteří dělají minimalismus, napadají, že ho nedělám taky. Měli by přece být rádi. Kdybych ho dělal taky, mohl bych je připravit o jejich zakázky.
Kdo vás kritizuje?
Největší kritika je od těch, co umí míň. Snaží se tak vyvýšit nad toho, koho kritizují. Ti, kdo doopravdy umí, ale kritizují strašně málo.
V jakým stavu je podle vás česká architektura?
Byla po revoluci v dezolátním stavu, přitom Česko mělo úžasnou tradici. To, co se dělo ve 20. letech až do začátku války, bylo výjimečné a srovnatelné se světovým vývojem. Jenže fašisti nenáviděli funcionalismus a zakázali ho, komunisti zrovna tak. A naši současní architekti se začali napojovat na ta léta před válkou a staví si funkcionalistické domy. Je to nepřirozené, protože vývoj už je jinde.
A podnikatelské baroko byl přirozený vývoj?
To není žádná architektura! To jako kdybyste řekla, že McDonald je kulinaria.
Ale muselo přece něčemu v nás odpovídat, když se tady tak masivně stavělo.
Možná stavu společnosti, ve kterém tehdy byla. Ale ne vývoji architektury.
Jenže ty domy tady už zůstanou.
To je právě ten problém architektury ve srovnání s designem. Dům zůstane stát, zatímco design se vypotřebuje, můžete ho vyhodit.
Co v tomhle ohledu znamená, že nebude stát Kaplického Národní knihovna?
Ta budova tam určitě měla stát. A to vůbec nehodnotím, jestli se mi líbí, nebo ne.
Udělal podle vás někde cestou chybu i Kaplický?
Těch chyb se tam asi stalo víc, i když za žádnou nemůže architekt, ale našly se jen proto, že je někdo chtěl najít, že hrabal tak dlouho, až na něco narazil. Stejně tak to mohlo projít, a už dneska se mohlo stavět. Mám dojem, že Klaus dal jako rozkaz, že tam Kaplického budovu nechce, a od té doby se rozjel ten šílený politický cirkus. V Praze je zvláštní situace. Památkáři mají neuvěřitelnou moc a já si nejsem jistý, že ochrana Prahy je ta správná cesta.
Proč?
I Chrám svatého Víta se může zbourat, když budeme vědět, co lepšího tam postavit.
To nemyslíte vážně.
Je jen otázka kvality, čím to nahradíme. Je dost dobře možné, že by na tom samém místě mohlo vzniknout něco ještě úžasnějšího. Podívejte se například na Plečnikovy Býčí schody na Hradě. Vždyť on kvůli nim proboural celé Mariánské křídlo. Celý Hrad je důkazem vývoje architektury. Kostel svatého Jiří, nádherný románský kostel, má barokní fasádu. To znamená, že mu tehdy jeho původní štít zbourali a postavili nový. Současní památkáři se rozhodli, že tenhle vývoj pro Prahu končí a že se má zakonzervovat.
Třeba se bojí, že neumějí posoudit kvalitu.
Vůbec nechápu, proč by se oni měli vyjadřovat k novým budovám. Že by měli lepší vkus? Znám památkáře, kteří nosí krajkovou blůzičku a kostkovanou sukni a tvrdí mi, že můj dům není hezký. Proč se na ulicích ptali babičky se síťovkou? To, že se jí návrh nelíbil, přece není důvod, proč knihovnu nestavět.
A že se nelíbí Václavu Klausovi?
To taky není důvod! Jeho funkce do toho nemá co mluvit a jeho osobní názor není relevantní. Ale když to dá pan Klaus befelem panu Bémovi a ten si přerazí nohy, aby to tak zařídil, tak se nedá nic dělat. Je to hodně typické pro to, co se v Česku děje. Havel to kdysi výborně řekl, když těsně po revoluci prohlásil, že nastala doba, kdy se můžeme rozhodnout, jestli budeme jako Jan Hus, nebo Švejk. My se rozhodli a dneska jsou
z nás Švejci.
Jakou máme šanci to zvrátit?
Určitě se něco hýbe. Ale chybí nám tolerance a ta se získává zkušeností. Když budeme hodně cestovat, změníme se. Dokud tady budeme zavření, navíc v téhle politické kultuře, nemáme moc šancí se změnit.