MILUJETE KLASIKU? 

Vídeňský pár si splnil sen o pohodovém bydlení ve dvou. Díky nízkoenergetickému domu okouzlují své hosty jednoduchostí
i velkorysostí zároveň..

Celý článek H.O.M.i.E. 11/2008

Ve Vídni existuje jen málo míst, kde se kolo času otáčí tak rozvážně jako ve čtvrti Nussdorf. Socha té či oné důležité osobnosti pomalu zarůstá křovinami, okraje ulic lemují kavárny, v pozadí se rýsují malebné linie vinohradů. Jediný hluk tu a tam vydávají auta projíždějící po kočičích hlavách. To, že Nussdorf je od nepaměti kolébkou vysoké školy architektury, zapomene člověk velmi rychle při pohledu na luxusní bouráky, věžičky trčící až do nebe a zlaté hlavice sloupů u vstupních bran. Do příšerného kaleidoskopu průměrné, téměř selské architektury postavil profesor technické univerzity Ernst Hiesmayr jeden z nejznámějších vilových hotelů a usadil se zde se svým vlastním ateliérem. Profesor statiky Wolfdietrich Ziesel si sem na konci šedesátých let umístil vlastní rodinný dům. A architekt Rupert Falkner zde debutoval se svým prvním větším obytným zařízením.
Nyní do této Mekky architektury přibyla další pozoruhodná budova. Villa Massera od architekta Gerharda Steixnera. Ani jeden růžek tohoto domu nechce být módní, nesnaží se být okázale aktuální a přitahovat pozornost hostů za každou cenu, přesto si mohou vychutnávat pohled na designové ikony druhé poloviny minulého století. Villa Massera je elegantní útočiště, u nějž na první pohled nejste schopni vyčíst ani dobu vzniku. Architekt Gerhard Steixner říká, že „důležité je, aby estetický požitek zůstal zachován i v proměnách času“.
Hemma a Stefano, manželský pár, který pracuje v oblasti pojišťovnictví a bankovnictví, si tímto domem splnili svůj dávný sen. Před lety se od nich odstěhovala dospělá dcera a nastal čas vyměnit tapety. „Dlouho jsme hledali architekta a pátrali na webových stránkách,“ vypráví Hemma. „Jednoho dne jsme si všimli, že se většina ambiciózních ateliérů zajímá více o vnější slupku a skoro neumí zacházet s vnitřním prostorem.“ Toto tvrdé zjištění přivedlo oba ke Gerhardu Steixnerovi. „U něj jsme se ocitli ve správných rukou,“ říká Stefano.
Villa Massera stojí uprostřed svažujícícho se pozemku. Už zvenčí je nápadné, že Gerhard Steixner nemá moc rád redukci materiálů. Sklo, beton, pálená cihla, ocel, hliník, smrk a modřín nebojují o nadvládu, ale jemně spolu souzní. Souhru korunují bílé markýzy, které propůjčují vile nádech dovolené. To, že jde o nízkoenergetický dům (34 kWH/m2), není vůbec patrné. Na střeše se rozkládají solární kolektory. Topení a chlazení probíhá přes půdní sondy, které vedou až do 135 metrů(!) hloubky.
Račte vstoupit dovnitř. Střed této budovy o rozloze 330 metrů čtverečních vás okamžitě zaujme. Z přízemí až po horní patro se táhne obrovský vzdušný prostor s fragmenty zdi, schůdky a můstky. Před trávově zelenou stěnou z posuvných stěn visí jemné kabátky Hemmy a Stefana. Stejně jako v obývacím pokoji, i zde chodíte po vápenci. K tomu majitelka vypráví: „Prodejce nám chtěl vnutit podlahu z břidlice. Ty se nyní prodávají jako housky na krámě! A hned nám to bylo jasné. Břidlice nám nesmí překročit práh domu.“
Když přijdete nahoru, otevře se první patro, které je určeno k bydlení. Na severní straně je kuchyně a jídelna. Skleněnými posuvnými dveřmi, které zabírají celý prostor od stropu až po podlahu, se vychází do zahrady. Modrá kuchyň s volně stojícím kuchyňským blokem je absolutní trhák pro oči. Majitelům bylo jasné, že vedle tak výrazné kuchyně musí být poněkud zdrženliví s jídelním stolem. Hemma popisuje, jak měnili své představy: „Dlouho jsme pátrali po nějakém hezkém stole. Ale ten dřevěný špalek, o kterém jsme snili, by se sem moc nehodil.“ Nakonec přišel s nápadem Gerhard Steixner. Vybral asymetrický šestihranný hliníkový stůl. Židle od Arne Jacobsena ze série 3107 se přesně hodí do tohoto prostředí.
Na druhé straně tohoto velikánského domovního kaňonu leží obývací pokoj s krbem.
I ten je umělecká zakázková práce od firmy Heizkunst. Tam, kde to má být opravdu útulné, přechází vápencová podlaha v dřevěné palubky. „Zde naprosto perfektně, mezi cvrlkáním ptáků vyniká atmosféra domu,“ říká Stefano. „Večer sedíme na bílých dílech sedačky a díváme se do parku.“ Kdo nechce být rušený při tomto úžasném výhledu, může se stáhnout ke čtení o pár metrů dál. Vedle jednoduchých dřevěných schodů je knihovna, od které člověk dohlédne až do prvního patra.
Na severní straně se nachází ložnice manželů, na jižní straně velmi vzdušná pracovna Hemmy. Majitelka chtěla mít pokoj pro sebe. „Jednoho dne přišel Stefano ke mně a řekl, že nepotřebuje žádný vlastní pokoj. Je prý celým tím domem obdarován dostatečně. Tak mám vlastní místnost jen já,“ vysvětluje. Její budoár - a opravdu neexistuje lepší označení pro tento pokoj - je pokladnicí historického nábytku z ocelových ohýbaných trubek. Uprostřed stojí nepřehlédnutelný stůl. „Tento psací stůl jsme koupili naší dceři před 25 lety,“ říká Hemma. „Dnes na něm pracuji já.“
A na závěr konečně zlatý hřeb domu, kterým je  koupelna. Není to žádný pokoj, ale balkon, který se rozprostírá mezi ložnicí a pracovním pokojem. Je roztažena přes vzdušný prostor domu. „Dlouho jsme zvažovali, zda si můžeme troufnout na takovou otevřenou koupelnu, ale nakonec všechny argumenty mluvily pro.“ Že si člověk může během ranní kosmetické úpravy povídat s partnerem, který právě připravuje v kuchyni kávu,  má své svýhody. „Před kýmpak  bychom se tak  měli skrývat? Bydlíme tady ve dvou.“
Villu Massera zkrášlují spousty malých detailů a roztomilých koutů. Nejvýraznější jsou však materiály, které zde Gerhard Steixner použil. Z obývacího pokoje se díváte na dvacet druhů stavebních materiálů. Je to moc pěkná heterogenní kompozice. Jako spousta klasických domů je i tento krásný díky svému energické atmosféře. A tak tomu bude i za třicet let. Dostane se Villa Massera na seznam klasických staveb? To se teprve uvidí. Šance má velké.