Monday, 16. July 2018
 
   
 

 

Architektka Eva Jiřičná nedávno dokončila rekonstrukci Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, ale stejně jsme se nemohly vyhnout zpackanému projektu Národní knihovny.

 

H.O.M.i.E. vám připravil exkluzivní interview.

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatykač

 

 

Nejvíc se o ní začalo v Česku diskutovat v souvislosti s projektem Národní knihovny, protože předsedala veřejné mezinárodní soutěži, která jej vybírala. Renomovaná architektka je vedle Kaplického nejúspěšnější Češkou, která uspěla ve světové architektuře. Je nesmírně pracovitá a málokdo by jí hádal necelých sedmdesát let. Narodila se ve Zlíně 3. března 1939, od roku 1968 žije v Londýně. Tam začínala v Ateliéru Louis de Soisson, kde projektovala přístav v Brightonu. Pak začala spolupracovat s Richardem Rogersem. Proslavila se především návrhy interiérů londýnských a newyorských módních obchodů a butiků, postavila oranžerii v areálu Pražského hradu, hotely Josef a Maxmilián v centru Prahy a rekonstruovala Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně. Staví most v Ostravě, nákupní centrum v Dubaji i galerii šperků v Londýně. Je nositelkou Řádu Britského impéria. Má vlastní architektonické studio v Praze (AI Design Praha) i Londýně (Eva Jiricna Architects). Byla vdaná, nyní žije sama, má francouzského partnera a nemá děti.




Soukromá rezidence v Berkshire, Velká Británie




Projekt hotelu Greenwich, Londýn.




Budoucí most Karolina v Ostravě, který Eva Jiřičná právě staví.




ůstřední hala Univesity Tomáše Bati ve Zlíně.


Interview



Eva Jiřičná


Co říkáte na rejnoka, Kaplického novou stavbu v Budějovicích?
Jsem trochu překvapená. Neviděla jsem žádné plány, takže to nemůžu komentovat odborně, jen mám pocit, že se mi chobotnice líbila víc. Zdálo se mi to tmavé a smutné, ale určitě to má hlubší souvislosti, které neznám.
Proč Evropská komise soutěž zamítla?
To je hodně zvláštní. Myslíte, že by teď Evropská komise rozhodla proti Mezinárodní unii architektů (UIA)? Je to osočení organizace, která soutěže vyhlašuje spoustu let a vždycky jsou mezinárodně uznávané. Nikdo mi nevysvětlil, proč tak rozhodla a jak.
V mezinárodních porotách zasedáte často. Stalo se vám někdy něco podobného?
Nikdy. Účastním se soutěží aspoň dvakrát do roka a problém nastal až v Česku. Chápu, že se mohla změnit situace. Že se třeba knihovna nedá postavit nebo že to místo má opravdové problémy. Ale je hrozné, že se z toho stala politická záležitost.
Uvítala jste postoj ČSSD? Jiří Paroubek slíbil, že pokud on vyhraje volby, Kaplického knihovna stát bude.
To mi přijde úplně zoufalé. Měla jsem za to, že v Česku už není možné manipulovat s veřejnou soutěží, jako to bylo za komunismu.
Říká to něco o Češích jako o národu?
Národ za to nemůže. Projekt knihovny se stal obětí politické zášti mezi stranami a konkrétními politiky. Bohužel to ovlivní budoucnost dalších podobných soutěží a pokusů posunout  se v architektuře dál.
Jak?
Investoři se budou rozmýšlet cokoliv organizovat a architekti se budou bát vůbec do takových soutěží vstoupit. Málokdo si uvědomuje, jak šílené množství práce vyžaduje připravit projekt. Není problém v tom, že soutěž prohrajete, prohráváte jednu za druhou celý život. Ale už nevložíte energii do soutěže, které hrozí politické zmanipulování.
Komentovali ten vývoj nějak architekti v zahraničí? Vyjádřila se k tomu někdy Zaha Hadid?
On to nikdo nechápe a já to nedokážu vysvětlit. Jakmile začnu popisovat, jak prezident země prohlásí, že se bude vlastním tělem bránit malou parcelu v Praze 7, tak se tomu všichni smějí, že to je dobrý vtip.
Co když knihovna stát nebude?
Z hlediska světových tragédií se zas tak moc nestane. Pro Kaplického osobně měla tahle kauza neobyčejný význam, otevřel si v Česku kancelář,  oženil se, bude tady mít další projekty. Mnohem horší je, že se roznítilo politické podhoubí, které bude dlouho bujet, a že republika nebude mít budovu Národní knihovny. Někde na okraji Prahy se udělá skladiště, kam se ty knihy navozí, opraví se část Klementina a problém zůstane nevyřešený další dvě generace.
Co bylo pro vás největší překvapení?
Jednohlasný výsledek. Tři dny jsme v osmi lidech, špičkových odbornících, rozebírali kousek po kousku každý z projektů. Žádný nebyl od začátku jasný vítěz. Byla jsem zoufalá, protože to vypadalo, že se nemáme šanci shodnout, a tak jsem nechala tajně hlasovat. Nemohla jsem tomu uvěřit - v každé fázi někdo proti něčemu protestoval, ale když měli vybrat jeden nejlepší, všichni se rozhodli pro jeden jediný.
Je něco, co vás na té kauze ještě dneska dokáže rozčílit?
Když teď vidím, jak dneska někdo, kdo o projektu vůbec nic neví, uvěří nějakému panu Vopičkovi, co postavil tak možná chlívek v Zadní Třebové. A že tenhle pan Vopička radí panu prezidentovi: “Ten projekt je hroznej, zničí to Prahu” a prezident uvěří jemu, ne těm osmi lidem s životní mezinárodní zkušeností v oboru. To je jako kdybych já začala doktorovi říkat, jak má operovat pravé nebo levé oko. Myslíte, že by si v nějakém jiném oboru člověk dovolil napadat názor několika profesionálů takhle hrubým způsobem?
Kritici vás podezřívají z podjatosti, protože jste s Kaplickým žila.
Kdyby to byl můj vlastní bratr a já bych nebyla přesvědčená, že je  nejlepší, nikdy bych ho nevybrala. Jak si někdo může myslet, že bych obětovala svoji profesionální integritu pro někoho, s kým jsem žila před dvaceti lety? Proč bych to dělala?
A poznala jste jeho návrh mezi ostatními?
O to přece vůbec nejde. Kolikrát jsem seděla v soutěži, které se účastnil Frank Gehry, Norman Foster nebo Richard Rogers. Každý pozná Gehryho! Mockrát jsem posuzovala Kaplického i Zahu Hadid a nikdy nevyhráli.
Nedávno jste dokončila rekonstrukci Univerzity ve Zlíně. V čem to bylo jiné než jiné stavby?
Byly na to strašně malé peníze, a to i na české poměry. Museli jsme strašně slevit. Ale spolupráce s lidmi z univerzity byla nádherná.
Jste spokojená s tím, jak to dopadlo?
Je to vůbec první budova, kde mi někdo vytkl, že je tam moc světla. K slzám mám sice daleko, ale dojalo mě, jakou radost všichni měli, když jsme budovu otevírali. Nemyslím si, že to je architektonické veledílo, ale to, že se tam lidi dobře cítí, je možná důležitější než všelijaké ikonické velestavby.
Ve Zlíně jste se narodila, znamenalo to pro vás něco?
Hodně. Mí rodiče se vzali ještě před tím, než se odstěhovali do Zlína, a tak ta doba patřila k nejkrásnějším období v jejich životě. Já velmi milovala svého tatínka, a pro mě byla zlínská univerzita něco, co jsem mu vlastně vracela.
Máte nějakou budouvu, se kterou jste absolutně spokojená?
Jsem vždycky nespokojená. Nikdy nejste dost chytrá, abyste neudělala chybu. A pak je ještě spousta lidí za vámi. Co já se ve Zlíně nakřičela!
Vy křičíte? Neumím si vás představit.
Když už mě něco dovede k úplné zoufalosti, tak jo. Jen schodiště jsme museli třikrát sundavat. I teď, když se na něj podívám, vidím nejdřív to, jak mělo vypadat.
Co vás tak fascinuje na schodištích?
Je to jediný třídimenzionální element, který zároveň spojuje jednotlivé výškové rozdíly, ovlivňuje spojitost prostoru a přenáší světlo z jedné části budovy do druhé.
Interiéry jste ale začala navrhovat až po čtyřicítce. Proč?
Celý život mi tvrdili, že jsem ženská, a proto mám navrhovat interiéry. Takže interiéry byly samozřejmě přesně to poslední, co jsem v životě chtěla dělat.
Co vás nakonec přesvědčilo?
Firma, pro kterou jsem pracovala, se odstěhovala z Londýna, byla jsem bez místa, neměla jsem ani korunu. Tehdy jsem se zrovna rozešla s Kaplickým, nechala jsem mu byt, takže jsem neměla ani kde bydlet. Myslela jsem si, že interiéry jsou něco, čím se na chvíli budu živit, a pak se vrátím k architektuře. Najednou jsem zjistila, že to je strašně komplikované, že to architekti, včetně mě, neumějí, a že se to musím učit. Tehdy jsem došla ke schodištím. Mají důležitý vliv na provoz a vizuální působení prostoru. Jsou to vlastně takové sochy. Navíc jsou velmi náročné na statiku a statika je něco, co mě strašně baví.
Často mluvíte o tom, že jste to neměla jako žena v mužském světě architektury lehké.
Teď za mnou byla paní, jestli bych nevěnovala svůj klobouk do dražby pro boj žen s rakovinou. Proti tomu jsou moje neprospané noci směšné, a tak jsem jí dala všechny, co mám. Mě rodiče naučili, že když je problém, tak se má řešit, a že nikdy sám neodejde. Takže když jsem měla problém, začala jsem něco dělat, a nehroutila jsem se.
Proč je tak málo architektek?
Na škole mám polovinu studentek a jsou nesmírně nadané. Problém začne, když chce žena mít normální život. Architektura je tak náročný obor, že málokdo ho zvládne zároveň s dětmi a partnerským životem. Mám v kanceláři kolegyně, které to dokázaly, ale znám třikrát víc žen, které to vzdaly. Podívejte se na Zahu Hadid, která je úplně sama. To je cena za úspěch. O architekty muže se starají jejich ženy.
Je něco, co by ženám v architektuře pomohlo?
Aby se otcové víc podíleli na chodu rodiny. Vidím to u své kolegyně, její muž je architekt u Normana Fostera a starají se o děti společně. Když my musíme do Dubaje, on zůstává doma a naopak. Ona díky tomu může dostat velké projekty, tím pádem jí to víc baví, děti jsou šťastnější, že si užijí i táty, a pro všechny je to dobře.