Wednesday, 14. November 2018
 
   
 

 

Alfredo Häberli je jedním z nejvyhledávanějších designérů současnosti. Zároveň vypadá tak, že i jeho rodiče museli být velkými fanoušky všeho krásného. V exkluzivním rozhovoru pro H.O.M.i.E. vypráví o Argentině, dětech
v mužích, sexu i o tajemství fungujícího manželství.

 

H.O.M.i.E. s ním připravil exkluzivní interview.

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatykač

 

 

ALFREDO HÄBERLI se narodil
v Argentině v roce 1964 jako syn švýcarských přistěhovalců. Měl tři sourozence, bratra a dvě sestry, ale bratr zemřel na AIDS ještě před dosažením dvaceti let. Ve čtrnácti letech se přestěhoval do Švýcarska. K jeho vzorům patří Ital Achille Castiglioni, který mu poradil, aby si založil vlastní studio. V roce 1991 začal pracovat jako nezávislý designér, dnes zaměstnává šest lidí. Spolupracuje se značkami jako je třeba Moroso a Alias. Svým návrhem také přispěl do kolekce české značky Tactoo. Mezi jeho nejznámější design patří jídelní servis Origo pro značku Iittala z roku 2000, mezi nejoblíbenější zase kolekce dětského nádobí a příborů Kid‘s Stuff. Je dvacet let ženatý, má dvě děti.




Koncept křesla Take a line for a walk, které navrhl Alfredo pro Moroso.




Hrneček z kolekce pro Iitalla.




Uložný systém z kolekce Legnomobile od italské značky Alias.


Interview



Alfredo Häberli


V souvislosti s vámi a vaším pracov- ním stylem se často používá výraz „dítě v muži“. Vadí vám to?
Vůbec ne. Dětský tak trochu jsem, tedy pokud jde o zvědavost, nadšení, zanícení pro věc a emoce, které děti mají. Všechno, co je impulzivní, co není promyšlené, mi je blízké. K téhle práci samozřejmě potřebujete spoustu znalostí a povědomí o historii designu. Infantilní sklony mi pomáhají, díky nim občas dokážu vypnout a věc vyřídím
s určitou hravostí.
Narodil jste se v Argentině, ale od čtrnácti let žijete ve Švýcarsku. Jste víc Švýcar, nebo Argentinec?
Myšlením a emocemi jsem rozhodně Argentinec. Miluju lidi, inspirují mě k novým nápadům. Ale schopnost zredukovat složitý úkol nebo problém na jednoduchý nápad je typicky švýcarská vlastnost.
Jaký obraz se vám vybaví před očima jako první, když si vzpomenete na své dětství v Argentině?
Zahrada, lesy. Neustálý pobyt venku. Vyrůstal jsem totiž na rovinatých pláních Pampas. Měli jsme málo hraček a všechno jsme si vyráběli sami, ze dřeva, kamenů
a dalších materiálů, co jsme našli kolem. Měl jsem velmi spokojené a šťastné dětství.
Fotbal v Argentině hraje snad každý, vy také?
Ne! Možná proto, že fotbal je sport populární spíš v nižších společenských vrstvách. Moje rodina patřila ke střední až vyšší vrstvě. V ní se naopak říká, že fotbal je sport pro chudé, což samozřejmě není
pravda. Ale já mám navíc obě nohy na fotbal levé.
Dokážete ještě dnes ugrilovat pravý argentinský steak?
Samozřejmě! Grilování na uhlí mám rád.
Náboženství hraje v jihoamerické společnosti velkou roli. Vyrůstal jste ve víře v Boha?
O to se starali můj děda a babička. Ale já věřím, že existuje něco většího, než je člověk. Jen nevím přesně, co to je.
Nejznámějším Argentincem je Che Guevara. Nosil jste tričko s jeho obrázkem?
Ne, nikdy. Ale musím se přiznat, že mě fascinovaly jeho hodinky Rolex.
Říká se, že Argentinci jsou dobří milenci. Když jsou s nimi, ženy je prý nenávidí, ale když odejdou, nemohou bez nich žít. Jsou to jen klišé?
Bylo by nehorázné tvrdit, že je to pravda. Ale něco na tom asi je. My Argentinci ženy milujeme, píšeme jim básně, pohvizdujeme na ně, ale také jim říkáme krásná slova. A to i v případě, že doma máme manželku nebo přítelkyni. To je něco, co umí jen Argentinec. Extrémně ženy obdivujeme, pro nás jsou vším. Ani nemusejí být katalogově krásné, stačí, když v sobě mají něco zvláštního.
Co na to říká vaše žena?
Než jsme se vzali, dopřáli jsme si dlouhý pobyt v Argentině. Bylo pro mě důležité ukázat jí, proč myslím tak, jak myslím, proč jsem jiný než ostatní. Myslím, že to pochopila. Svoji vlast bych chtěl ukázat také dětem, nejpozději příští rok se tam všichni vypravíme.
Jak dlouho jste se svojí ženou?
Dvacet let.
Tak to musíte mít na úspěšné manželství nějaký recept!
Zažili jsme spolu spoustu věcí, člověk na sobě musí neustále pracovat. Brali jsme se
v nemocnici, moje žena tenkrát málem umřela na střevní kýlu. Aspoň jednou týdně si spolu někam vyrazíme. Pořád se od ní něco učím, ona sama ani netuší, kolik mi toho dává tím, že je jiná než já. Bez její pomoci bych nikdy nebyl tím, čím jsem. Když jsem kdysi neměl peníze, zaplatila byt ona.
Ale ty už teď máte...
... ano, mohl bych i míň pracovat.
Že byste s designem skončil?
Nechci končit, ale zároveň na tom netrvám. U spousty umělců, především u architektů a designérů, se objevuje extrémní egoismus: já, já a zase jenom já. Vidím to jinak, můj bratr zemřel hrozně mladý na AIDS, můj nejlepší přítel spáchal sebevraždu. To jsou věci, vedle kterých design působí směšně.
Změnilo vás to nějak? Býval jste vyhlášeným králem večírků.
A doufám, že jsem dodnes! Jen se snažím svoje tělo tolik nepřetahovat. Žiju intenzivně okamžikem, což je mimochodem pro Argentince charakteristické. Člověk nikdy neví, jestli bude mít zítra co jíst. Dřív jsem slavil čtyřikrát týdně, a další den jsem byl fit a měl skvělé nápady, dneska už to není, co to bývalo, a tak jsem o něco střídmější.
A nedržíte se trochu zpátky proto, že jste se stal veřejně známým?
To je mi úplně jedno. Žiju jen jednou a pořád jsem to já. Skvěle se bavím i se svými zákazníky, ale zachovávám si u toho profesionalitu. Je to část mého já, a když to někdo nechce akceptovat, nemusí. Rád a často tančím, někomu se to nelíbí a myslí si, že jsem trapný. Ale mně to nevadí, tanec je geniální a já se hrozně rád potím.
Strávil jste někdy noc na záchytce?
Ne. Maximálně jsem přespal v kanceláři, protože jsem neměl odvahu jít v takovém stavu domů.
Je pro vás důležité, aby lidé věděli, že ten který výrobek je právě od vás?
Můj rukopis není tak očividný jako třeba Marca Newsona, na můj výtvor se musíte podívat dvakrát, ale pak  Häberliho uvidíte, i když ne na první pohled. To by bylo moc jednoduché. Možná proto to chvíli trvalo, než jsem se mezinárodně proslavil. Já totiž miluju anonymní věci.
Třeba které?
Nevím, může to být škrabka na brambory nebo třeba švýcarský kapesní nůž. Mají
v sobě myšlenku, která s vámi komunikuje, ale nevíte, kdo ji stvořil. Samozřejmě, že firmy chtějí jméno designéra. Ale já se snažím, aby produkt hlavně komunikoval.
Vím, že trváte na tom, aby všechny detaily byly vždycky dokonalé. Proč?
Protože tím se odlišujete. Musíte být trochu jako dítě a mít nadání vidět sklenici jinýma očima. Když se to podaří, pak uvěříte sám v sebe. Vymyslet novou židli nebo sklenici je hrozně těžké. Proto objevuju malé věci, detaily, které ještě nikdo neviděl, například držátko na ramínku.
Dá se nově designovat i taková klasická věc, jako je švýcarský kapesní nůž?
Dá se určitě výrazně vylepšit. Kolikrát ten nůž nemůžu otevřít, a ještě si u toho ulomím nehet.
Vždycky jste si věřil, nebo jste se k sebedůvěře musel dopracovat?
Mám víru v sebe a velké sebevědomí. Je to díky mým rodičům. Vždycky nás ve všem podporovali, i když nás neposílali na drahou školu a nedávali nám tučné kapesné. Vštěpovali nám do hlavy, že být designérem je těžké, ale když to chceš, tak to dokážeš. Bez svých otázek a pochybností bych se asi tak daleko nedostal, spíš by ze mě byl jen arogantní chlap. Jsem extrémně pomalý při rozvíjení svých nápadů, neustále se sám sebe ptám a mluvím o nich s každým, i se svými zákazníky. Například na ně vyhrknu: „Nejsem ještě úplně spokojený, nemá to tu úroveň, které chci dosáhnout, souhlasíte se mnou?“ Občas je to dost překvapí.
Jste typ člověka, kterému přátelé radí, aby se líp prodával a nebyl tolik upřímný?
Určitě. Ale mně to takhle vyhovuje. Možná proto jsem tak spokojený. Mám šest zaměstnanců, všichni bereme plat a máme nádhernou práci. Co mám chtít víc? Ještě jeden milion, dům nebo auto? Ve Švýcarsku jsem se naučil, že co mám, stačí. Dělím se s ostatními, to je můj život, to jsem já. Žiju dál své krásné dětství. A přitom jsem si všechno musel odpracovat, nikdo mi nic nedaroval.
Existuje postup, nápad, materiál, který byste při práci nikdy nepoužil?
Ano. Rozčílil jsem se například, když jsem viděl nové lampy Philippe Starcka ve tvaru zbraně. Ale pak jsem pochopil, že zbytečně. Říkal jsem si, jak to vysvětlím synovi? Že to je jen ironie, ale skvělá? Na takovou věc přijít je geniální, ale když jsem ty lampy viděl, byl jsem hrozně zklamaný a rozzuřený.
Proč?
Protože to bylo příliš. Nezahrával bych si s takovými věcmi. Je přece důležité, čím se obklopujeme.
Často jste vůči konzumu kritický. Design je ale vlastně konzum, jak se
s tím vyrovnáváte?
Designéři často hledají omluvu, proč vlastně navrhují něco nového. Osmdesátá léta, kdy jsem studoval v Curychu, byla hrozně negativní doba. Braly se drogy a  konzum se nenosil. Mám s konzumem dodnes problém hlavně v nesmyslných případech. Třeba když se automobilový průmysl vědomě snaží pomocí designu zestárnout model z loňského roku. A dává hlasitě zákazníkovi najevo „tvoje auto je staré“. To mi dost vadí. Vlastním Saab 900 a jezdím s ním už čtrnáct let. Když vidím auto, jehož design vznikl před pěti lety, a dnes vypadá staře, tak si jako designér říkám, že to není dobrá práce.
Teď úplně jiné téma. Už jste někdy po sexu vyřešil nějaký problém?
Samozřejmě a často. Člověk je po sexu uvolněný a klidný, relaxujete a najednou máte řešení.
Jak reagujete na agresi?
Špatně. Nenávidím, když se lidi mlátí. To je možná to, co mi na Argentině vadí, násilí a pěsti. To přímo nesnáším. Ale možná jen proto, že sám nemám svaly a za svoji hubenost jsem se vždycky styděl.
Jsou chvíle, kdy opravdu řvete?
Ne, nebo je jich hodně málo. Když chcete něco říct, nemusíte u toho křičet. To je pod moji úroveň. Ale začínám být hlasitý, když jde o nespravedlnost. Pak se bráním. Líbí se mi myšlenka juda, kde člověk vezme protivníkovi jeho sílu a použije ji proti němu.
Máte nějaké životní motto?
Vychutnej si každý moment svého života. Měj respekt vůči lidem a historii, to je pro mě taky hodně zásadní. Nenávidím lidi bez respektu, myslím, že to je neuctivé a po-
znáte podle toho, kdo má úroveň.
Co bláznivého byste ještě chtěl zažít?
Sport, při kterém bych musel jít za hranice svých možností. A vždycky jsem chtěl do vězení. Na vojně jsem se o to snažil, ale bohužel mě prokoukli a nikdy do vězení neposadili. Ptám se sám sebe, jaké to je být opuštěný v cele, na co myslíš, co s tebou udělá místnost, která nenabízí žádnou inspiraci? Neumím si to představit, jsem stále v kontaktu s vizuálními podněty.
Takže skok s padákem by pro vás byl dobrý dárek?
Absolutně. Skočil bych hned zítra.