Monday, 24. September 2018
 
   
 



Ve svahu. Bylo nutné navézt mnoho tun zeminy, aby se třípatrová budova ve svahu zahnízdila. I přesto jí gigantická křídla střechy aspoň obrazně umožňují vzlétnout - i proto název Soaring Wings, Létající křídla.



S křídly. Architekt Winn Wittmana svoji létající vilu v Austinu navrhl tak, aby splývala s kopcovitým rázem místní krajiny. Její poloha spolu se 146 okny poskytuje nepřekonatelný výhled.



Black Patio. Architekt myslel i na plynulé přechody mezi interiérem a exteriérem. Chráněná terasa a obývák jsou propojeny jakoby malou říčkou s mořskou vodou - velmi přitažlivý moment této elegantní vily. Černý granit tomu ještě dodá trochu šťávy.



Zeleň. Příjemná zelená barva na můstku, který spojuje soukromou část domu s tou veřejnou. Výběr této barvy se řídil podle přírodních barev okolí.



Stoupání. Původně byla plánována jen dvě poschodí. Ale pak se stavební parcela zdvojnásobila a bylo potřeba doplnit ještě jedno patro.

 

 

Tato texaská vila se jmenuje ‚Soaring Wings‘ a málem zlomila svému tvůrci vaz, a to i v pravém smyslu slova. Mix z fosilního kamene, mědi a přibližně 160 skleněných tabulí propůjčuje domu křídla.

 

 

 

Celý článek v H.O.M.i.E. 04-05/2008

Zatáčky na dálnici jsou dramaticky dlouhé a měkce řezané. Pak přichází chaos čerpacích stanic a neonové reklamy, které občas narušují klid na cestě z Austinu do blízkého Texas Hill Country, a k tomu atmosféru dotváří trochu z Theloniouse Monka, jazzové legendy a spoluzakladatele Bepopu. "Když zahraješ něco špatně", řekl jednou Monk, "tak to zahraj ještě jednou a pořádně nahlas". Na to myslí i architekt Wittman na cestě ze své kanceláře do ulice 202 Redbud Trail. On sám hudbu miluje. Prostory, které připomínají dřevěné plástve, jejichž elegantně řezané délky připomínají kostru kytar, má vystavené v kuchyni svého nejdůležitějšího domu. Tím je ‚Soaring Wings‘ neboli Létající křídla. Dům, který sice nemá přesně definovanou přední nebo zadní stranu, ale zato lehce prohnutá křídla. Působí, jakoby chtěl každou chvíli odletět. Tři patra. Čtyři ložnice. Šest koupelen. Sto čtyřicet šest oken. Půl druhé tuny mramoru na vany. Jeho nejslavnější dílo.
Pro čtyřčlenou rodinu McPikových, která předtím obývala apartmá v jednom věžáku v Austinu, je to ale hlavně domov.
Dneska je to nádherná stavba, která zanedlouho obletí celý svět. Byly ale chvíle, kdy i Winnu Wittmanovi dům přerůstal přes hlavu. V těch chvílích to byla právě hudba, co mu nejvíc pomáhalo. Měl fáze, kdy by raději plánoval ušima, jako když se hudebníci snaží srovnat harmonii s falešnými zvuky. "Byla to pro mě ohromná výzva, a to v každém ohledu, i finančně," vzpomíná dneska vousatý architekt.  
Wittman určitě není člověk, který působí přehnaně a jako cholerik. Jeho slova jsou promyšlená a neunáhlená, například když mluví o čase, který je pro něj velmi důležitý.  Nejen proto, že se stavba táhla čtyři roky, ale hlavně proto, že čas byl důležitým faktorem při výběru materiálu. Příkladem je nepravidelný a vzácný kámen z texaského Leanderu (shellstone), který dominuje fasádě domu. "Aura tohoto kamene je pro mě nenahraditelná a důležitější než vnější optika," říká architekt o materiálu, který tak trochu připomíná kamenné desky dominující muzeu Getty v Los Angeles, a dodává: "Fascinuje mě výtvor tisíce let, kdy bylo místo Texasu moře. Je to taková vzpomínka na stáří a nekonečnost naší planety Země". Jednou   z komplikací, způsobenou časovou prodlevou, byl i druhý obkladový materiál: měď. "Cena mědi během stavební fáze stoupla na trojnásobek původní ceny," konstatuje Wittman a vypadá u toho jako někdo, komu         se podařilo včas sklidit úrodu. Protože neustále stoupající cena mědi mohla být  koncem tohoto ambiciozního projektu. Ale byla to i stavba sama, která ho několikrát vyhodila ze sedla, jako vzpurný a divoký mexický hřebec – a to lze brát doslovně. "Tento dům mě málem stál život," vzpomíná Wittman.
Myslí to doslova. Ve chvíli, kdy byla stavba ve svém největším boomu, mu lékaři diagnostikovali zlomeninu křížové kosti a obratlů. Wittman totiž spadl ze skály, která dům obklopuje. Možná i díky těm všem překážkám a komplikacím charakterově rostl stejně jako dům. Ten měl taky mít původně jenom dvě patra, a pak se rozrostl o třetí. A to jen na poloviční ploše pozemku o 6450 m².
Nejdůležitější bylo, aby nic nenarušilo souhru mezi architekturou a přírodou.
Texas je totiž země, která je doslova plochá jako steak, který je možná uprostřed  jen trochu krvavý. Na okraji Austinu jsou kopce, malé osídlení, spíš menší stromy.
To přineslo další komplikace. "Kdybych stavěl na rovině, vypadal by konečný výsledek úplně jinak," podotýká architekt.
V případě ‚Soaring Wings’ najdete klenby hornaté krajiny v komplexní architektuře domu. Někdy měl Wittman pocit, že musí stavět na šikmé ploše. "Vstupní prostor byl těžký oříšek, protože do domu se vstupuje zezdola,  člověk by řekl tak nějak schovaně," dodává Wittman. A schody z růžového arizonského pískovce na tomto pocitu nic nemění. Všude panuje rovnováha mezi pořádkem, strukturou a řekou. Jediným otvorem, kterým  obyvatelé domu  mohou proklouznout, je, když
se pohybují ze soukromé části do té veřejné, přes dvouúrovňový můstek. Zelenou barvu traverzy uvidíte ještě někde: na schodišti a hlavně v okolní přírodě. Právě podle přírody architekt barvy taky vybíral.
V jiných částech domu najdete kusy syntetické Ameriky: do speciálního betonu
 (u vjezdu do domu) byly přimíchány citrónové bonbóny a gumoví medvídci. Zůstaly z toho otisky a prohlubinky, které vzbuzují dojem fosilního kamene. Shellstone, zelená barva listů, obrysy rozpuštěných gumíků
a měď – opravdu zvláštní materiál, na který si člověk musí nejprve zvyknout. Především měděný obklad vyvolával u sousedů obavy: zářil totiž tak, že připomínal mexického měděného krále a krotitele Franka O. Gehryho. To samozřejmě  nezměnilo nic na nejistotě sousedů, možná spíš naopak. Ale o pár týdnů později dům už tolik nezářil a sousedé se uklidnili. Možná že se někdy později na mědi vytvoří patina, pokud se ale hrdí majitelé domu nerozhodnou ji opět vyleštit.
Necháme se překvapit?