Friday, 20. April 2018
 
   
 

 

Philippe Starck chce brzy skončit a odejít do důchodu. Připadá ji jako zrající sýr a sex je pro něj hnacím motorem.

 

H.O.M.i.E. s ním připravil exkluzivní interview.

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatykač

 

 

Philippe Starckse narodil v roce 1950 ve Francii … po rozchodu svých rodičů ho vychovávala matka v neustálé finanční tísni … přelomový úspěch zažil začátkem 80-tých let legendárním návrhem „Café Costes“ v Paříži … od té doby je Philippe Starck popová hvězda mezi designéry a navrhoval skoro všechno: hotely, motorky, kuchyňské náčiní, spalovny odpadu, hračky, židle … francouzský prezident Francois Mitterand ho dokonce požádal, aby zařídil Elysejský palác … s exmanželkou Nori, Američankou, má dvě dcery … kromě toho je otcem sedmiletého syna a další dcery … rodina Starckových žije – kromě Londýna, kde má hlavní sídlo – na patnácti místech. Teď má vztah s Yasmin, bývalou PR manažerkou firmy Louis Vuitton.




Květinový motiv sedáku a subtilně konstruovaná podnož nové židle „Miss Lacy“ působí éterickým dojmem. Driade, cena 49 899 Kč




Nová kolekce „Privé“ je kombinací klasického stylu, jednoduchého designu a dokonalého zpracování. Cassina, cena 153 772 Kč.




Upgrade židle „Mademoiselle“ navrhli Domenico Dolce a Stefano Gabbana.
Kartell, cena 18 326 Kč


Interview



Philippe Starck


Schválně. Co byste dělal, kdyby vám někdo otřískal o hlavu váš proslulý lis na citrusy Juicy Salif pro Alessi? A k tomu vás obvinil, že připomíná kovového pavouka a podezříval vás, že jste ho navrhl po jointu trávy a díle Star Treku?
Smál bych se a odpověděl bych, že to není pravda. Ve skutečnosti jsem ho nakreslil jednou v zimě na ubrousek v malé kavárně na jednom italském ostrově. Čekal jsem na pizzu, která trvala neuvěřitelně dlouho. Nudil jsem se a neměl nic lepšího na práci. Byl to jeden z těch záblesků kreativity.
Je podle vás design po dvou nebo třech skleničkách whisky odvážnější?
Ne. Existuje etika, která tvrdí, že tvořit se musí bez umělých dopingových prostředků a pomůcek. V sedm ráno už musíte pracovat. Pak si večer a v noci můžete dělat, co chcete.
Máte návrhy, které leží připravené v zásuvce, nebo tvoříte spíše na objednávku?
Ne, nepracuju na principu Design on Demand. Do svých produktů vždycky dávám svoje aktuální vize, strategie, morálku a pocity.
Dalo by se říct, že navrhovat design je schopnost poslouchat vlastní sny?
Určitě. A tyhle sny se nazývají magma.
Existuje něco, čemu by jste nenavrhl design?
Ano. Fašizmus.
Znamená dobrá nálada dobrý design? Nebo dělá dobrý design také dobrou náladu?
Dobrý sex znamená dobrý design a dobrý design dělá dobrou náladu.
Obklopujete se taky v soukromém životě věcmi, které jste sám navrhl? Jaký je pocit vidět svoje práce a speciálně vlastní architekturu?
Jsem vůči svým dílům strašně kritický. To je vlastně všechno. Nemám rád své práce, znepokojuje mě to, protože vidím všechny chyby, které jsem udělal. Vlastně jsem ještě se žádným ze svých návrhů nebyl opravdu spokojen.
Kolik by stál dům od Philippe Starcka?
Nestál by nic, protože já bych nikdy v životě nenavrhl soukromý dům. Aby bylo jasno, navrhuju jen veřejná prostranství, nic víc.
Je něco, co si nemůžete dovolit?
Ne, neexistuje nic, co chci a co bych si nemohl dovolit. Mám to jednoduché: všechno, co chci, je všechno to, co potřebuju.
Když si vzpomenete na dětství, který předmět se vám vybaví jako první?
Tuna vysypaného stavebního písku.
Dejte mi tři přídavná jména, kterými byste popsal svoje dětství.  
Depresivní, neviditelné, neslučitelné se společností.
Kdo byl vaším hrdinou?
Nevzpomínám si na žádného hrdinu. Neměl jsem žádného hrdinu.
Máte pocit, že si mládí idealizujete? Zjemňují se vaše zpětné vzpomínky na minulost?
Nesnáším svou mladost. A čím jsem starší, tím jsem lepší. Jako zrající sýr.
Navrhl jste někdy něco, co by se dalo chápat jako hold vašemu prvnímu polibku, nebo vaší první lásce?
Navrhuju vždycky proto, abych se zalíbil ženám a aby mě milovaly.
V Paříži na konci šedesátých let vám bylo 19 let. Byl jste politickým nebo sociálním rebelem?
Odjakživa jsem byl rebel. To se spíš zhoršuje, než že by se to zklidňovalo. A čím jsem starší, tím jsem radikálnější.
Zapletl jste se někdy do nějakého boje?  
Ne, aspoň o tom nevím.
Byl jstě někdy ve vězení nebo na policii?
Na policejní stanici mě přiváděli často. A to už od věku mých desíti let, protože tehdy jsem začal chodit za školu.
Povzdechl jste si už někdy jako starý pán: „Ta dnešní mládež je pořád horší a horší?“
Ne, myslím, že ne. Ale trápí mě obecný kvalitativní pokles mluveného slova. Jazyk vytváří návrh, slovo tvoří myšlenku. A když ztratíme slovo, ztrácíme myšlenku.
Řekl jste kdysi, že vaše práce mají politický význam. Jak to?
Všechno v životě je politické. A je povinností každého z nás spojit svou práci s etikou a lidskostí. Jsem spojený s dobrem. Nepotřebujeme bezpodmínečně krásu, potřebujeme dobro, krása je umělá koncepce. Dobrota je lidská koncepce.
Kdy vás napadlo, že výraz Forma následuje funkci, je nesmysl?  
Nikdy. Ta koncepce je správná. Jenom sama o sobě nestačí. Podle mě je design mixem  rozumu a vize.
První úspěchy jste dosáhl v 70-tých letech návrhem „La Main Bleue“ a později slavným „Café Costes“. Co vás dneska k těmto návrhům napadá?
Nezajímá mě absolutně nic z toho, co souvisí s kalendářem a časem. Kolem všeho, co má datum, projdu bez povšimnutí. Dalo by se říct, že můj život neplyne v čase.Žiju úplně mimo realitu života. Zeptejte se mě, na co chcete, nebudu vám umět říct ani datum, ani čas. Tyhle jednotky jsou mi úplně fuk.
Vaše kancelář v Paříži má název „Ubik“. Kniha autora Science-Fiction Philipa K. Dicka má ten samý název. Je to náhoda?  
Ne. To pojmenování se skutečně vztahuje na tuhle knihu. V ní se často objevuje slovo ubikvita, tedy všepřítomnost. Založil jsem kancelář proto, abych pochopil význam toho slova.
Musí být kreativní člověk samolibý?
Ne, právě naopak. Na to, abyste mohli dávat a být tvořivý, musíte být hlavně nesamolibí a snaživí.
Na svých stránkách máte fotky, na kterých se většinou smějete. Působí otevřeně a intimně. Je to vaše metoda obrany před kultem hvězdy?  
Přesně tak. Nejsem veřejná osoba. Žiju daleko od všeho. Dost se stydím a žiju proto tak trochu v tajnosti. Moje dcera mě dokonce označila za moderního autistu.  
To zní drasticky. Jak to myslela?
Protože žiju jako mnich. A pak udělám bláznivé fotky a lidi se jim smějí. Já tím chtěl jenom ukázat, že jsem úplně normální. Že nejsem hvězda nebo nadčlověk. Pro mě je to tak trochu něco jako politické prohlášení. Vůbec se mi totiž nelíbí, když ze mě dělají ikonu. Nemám rád to, jak jsou někteří lidé obdivovaní a vychvalovaní za to, že něco dělají. A už vůbec nemá rád ty, kdo se tím zabývají.
Byl jste někdy v obchodním domě Ikea?
Jasně. Chodím tam často. Všechen můj nábytek jsem koupil v Ikee. Nemusím tam ztrácet moc času, proto jsem tam koupil veškeré vybavení kanceláře.
Tomu nemůžu uvěřit.
Rozumíte, já tím, že tvořím pro jiné, nemám na sebe čas. Proto chodím do Ikey. Je to pokaždé legrace.
A to vám nevadí, že kopírují i vaše věci?
Naopak. Úplně miluji, když si můžu koupit kopie nebo ikeovské imitace toho, co jsem sám vymyslel. Vidím tam všude kolem kopie mých prací.
Berete to teda jako kompliment, že se vaše díla kopírují?
To zase ne. Bavím se tím, ale za nějakou poctu to vážně nepovažuju.  
Co je vaše nejlepší vlastnost?
Svéhlavost.
A nejhorší?
Zasněnost.
Snít je špatné?  
Pro některé lidi ano.
Řekl byste svým dětem: Nedělej to,
co dělám já?

Už jsem jim to řekl. Mojí nejstarší dceři jsem dost naléhavě vysvětlil, že si nepřeju, aby navrhovala design.
Proč?
Vždycky jí budou předhazovat, že je moje dcera a ona nikdy nebude šťastná.
Žijete na patnácti různých místech po celé zeměkouli.
Co je pro vás Paříž ?
Elegantní, sexy a plná života.
A Londýn?
Sympatický, přátelský. Překvapivý a absolutně britský!
Vaše jméno se stalo faktorem na burze. Omezuje někdy ekonomický tlak vaši kreativitu?
Někdy stoupnou kurzy akcií, když se zveřejní, že podnik na burze se mnou spolupracuje. Mám pocit odpovědnosti, ale to mi ve vymýšlení nevadí. Jediné, co mi na tom vadí, je, že kvůli tomu nemůžu jít do důchodu. Protože vlastně chci za pár let už skončit.
To myslíte vážně?
Určitě. Jediné co by mi v tom mohlo zabránit, je odpovědnost vůči tolika lidem. Jednou jsme vypočítali, že na mé práci závisí několik tisíc lidí. Kdybych skončil, bylo by hodně lidí zklamaných. To všechno komplikuje. Ale stejně to jednou udělám. Jenom ne zbrkle. Vy byste dokázal skončit a vůbec nic nedělat?
Už se k tomu blížím. Vyrábím čím dál míň a míň.
Na posledním veletrhu v Miláně jste ale měl hned několik expozicí.
To je pravda, ale přesto nepracuju víc než kdy předtím. Spíš naopak.
V důchodu ale už budete mít čas se konečně sejít s vaším dobrým kamarádem Petrem Gabrielem a vymyslet nějakou hudbu. Plánuejte mít taky koncerty?
Uvidíme. Zatím na to nemáme čas. Ale jednou jsme složili hudbu pro jednu televizi. Bylo to super.
O tom se obecně moc neví.
Já hudbu dělal ještě dřív než design. Hrozně se těším, až se jí budu moct věnovat víc. Ale právě to si nechávám na ten vysněný důchod.